Moje dokonalé GNOME
Touto glosou bych rád popsal, jakým způsobem se stavím k používání pracovního prostředí GNOME. Slovo „moje“ není v nadpisu náhodou – jedná s čistě o můj osobní názor, kterým se však kdokoli může inspirovat.
Na konci článku je také přiložen snímek obrazovky. Byl bych ale rád, kdybyste si jej prohlédli skutečně až na konci, a ne před přečtením textu. Přišli byste totiž o možnost si v hlavě představit popisované prvky prostředí a zdůvodnit si, proč jsou používány tak, jak jsou.
Panel – základní tábor
Panel používám jako základní odrazový můstek pro svou práci. Mám na něm dostupné vše, co potřebuji často používat, nebo vše, o čem pořebuji mít neustálý přehled. Vzhledem k tomu, že je panel vždy přístupný, je toto umožněno.
Zleva se na mém panelu nachází: hlavní nabídka, spouštěče aplikací, přepínač pracovních ploch, seznam oken a na konci je oznamovací oblast spolu s různými applety.
Hlavní nabídka je zcela vlevo, neboť je toto místo „nejvíce na ráně“. Nabídku používám především kvůli jejím prvkům Místa a Systém. Místa využívám hlavně jako nejrychlejší cestu k nejčastěji používaným adresářům a přes Systém se zase lehce dostanu k vypnutí nebo uspání počítače.
Nejčetněji spouštěné aplikace (resp.jejich spouštěče) mají svůj prostor napravo od hlavní nabídky. Toto umístění je dáno významem spouštěčů: po hlavní nabídce jsou nejdůležitějším elementem panelu.
Další pozice spolu okupují přepínač ploch a seznam oken. Přepínač ploch je vlevo z prostého důvodu: v seznamu oken jsou jednotlivá okna řazena vlevo, a tudíž jsou hned vedle přepínače ploch. Občas se mi totiž stane, že potřebuji nějaké okno přetáhnout na jinou plochu – při tomto rozmístění musím myší urazit jen minimální vzdálenost.
A konečně, na oznamovací oblast a applety zbyl prostor zcela napravo.
Dosud jsem se však nezmiňoval o tom, kde mám umístěný samoný panel… Jeho pozice je u horní hrany plochy, a to z významného důvodu, jenž bude vysvětlen na následujících řádcích.
Mnoho uživatelů umisťuje svůj panel k dolní hraně plochy, což je dáno jakousi „zvyklostí“, na které se významnou měrou podílel současně nejpoužívanější operační systém. Kvůli tomu většina uživatelů o poloze panelu ani nepřemýšlí. Přitom by to stálo za to!
Já jsem svůj panel neumístil nahoru bez důvodu, ale proto, že mi to ušetří čas při používání myši. Jak?
Drtivá většina aplikací má svou lištu nástrojů v horní části okna. Budeme-li předpokládat, že právě lišta nástrojů a panel jsou nejčastějšími cíli kurzoru myši (či jiného polohovacího zařízení), dojdeme k závěru, že se kurzor nejvíce pohybuje na spojnici těchto dvou oblastí.
Pokud jsou tedy panel i lišta nástrojů relativně blízko sebe (například pokud jsou oba nahoře), kurzor musí urazit menší vzdálenost, chce-li se dostat na druhý prvek, než pokud by byly dále od sebe (například panel dole a lišta nástrojů nahoře).
Samozřejmě se může zdát směšné takto „šetřit myši cestu“, ale po detailnějším přezkoumání mohou vzniknout zajímavé závěry.
Jako příklad může posloužit můj počítač – mám panel i lišty nástrojů nahoře. Vzdálenost mezi nimi označme za jednu jednotku.
Kdybych umístil panel dolů, byla by vzdálenost mezi ním a lištou nástrojů zhruba 8,5 jednotek definovaných výše. To by znamenalo, že bych myší musel urazit více než osmkrát delší cestu, což by dělalo několik centimetrů pohybu myší po stole. O tom se již vyplatí přemýšlet…
Pracovní plocha – kde je?
Celkem neobvyklým způsobem jsem naložil s pracovní plochou. Respektive nenaložil: pracovní plochu totiž vůbec nepoužívám.
Důvodem, proč jsem se rozhodl zahodit prvek pracovního prostředí, jenž je považován za elementární, je prostý fakt, že plocha mi nikdy nenabízela možnosti, které jiné prvky nabízely.
Hlavní nevýhodou plochy je, že neexistuje mnoho příležitostí, kdy by na bylo vidět. Typicky je plocha zakryta okny, a proto je nutné všechna okna nejdříve minimalizovat, aby na ni bylo vidět. To je ovšem dost zbytečná práce, jelikož všechny objekty, které se na ploše mohou nacházet (adresáře, spouštěče aplikací…), se mohou nacházet i na panelu, který je viditelný vždy.
Z tohoto důvodu nechápu uživatele, kteří si na plochu umisťují objekty, jako jsou různé velké ručičkové hodiny…
Klávesové zkratky
Mou snahou je, abych musel co nejméněkrát přehmatávat z jednoho vstupního zařízení (klávesnice, myš…) na jiné.
Pokud zrovna mám ruce na klávesnici, snažím se ovládat své prostředí prostřednictvím klávesnice. Když mám ruku na myši, tak myší atd. Proto jsem si GNOME nastavil tak, aby co nejvíce jeho vlastností šlo ovládat klávesnicí i myší (jiná vstupní zařízení nepoužívám).
Pomocí klávesových zkratek ovládám:
- spouštění aplikací, spouštění funkcí appletů
- práci s okny (přepínání mezi okny, přepnutí maximalizace, minimalizace, přesun okna na jinou plochu, zavření okna)
- přepínání mezi plochami
- práci s funkcemi aplikací
- práci se stavem počítače (vypnutí, odhlášení, uspání)
Díky tomu si mohu snadno vybrat, jakým zařízením budu své prostředí ovládat.
Při nastavování klávesových zkratek je třeba dbát jen na to, aby nekolidovaly s jinými. Je proto dobré se vyhýbat zkratkám, které obsahují jen Alt nebo Ctrl – ale už ne jiný modifikátor.
Závěr
Cílem tohoto článku rozhodně nebylo definovat „jediný možný způsob používání pracovního prostředí“, ale prezentovat fakt, že nad používáním pracovního prostředí je třeba přemýšlet. Neznamená to však, že je nutné přemýšlet nad každým krokem, který uživatel provede (to by odporovalo filozofii GNOME)! Naopak. Znamená to jen najít způsob používání pracovního prostředí, který bude pohodlný a který se stane pro uživatele automatickým.
Tato glosa představila jeden z těchto způsobů.
Budeme velmi potěšeni, když nám pošlete zprávu o tom, jak používáte své pracovní protředí právě vy. Možná z vašeho materiálu vznikne další podobná glosa…
A na úplný závěr slíbený snímek obrazovky:
dne 07. 9. 2008,
Martin Picek